V závěru recenze na předchozí řadovku „Seventh Star“ jsem zmínil, že nahrávání „The Eternal Idol“ bylo započato ještě s Rayem Gillenem, mladým nováčkem u mikrofonu, který byl však vzhledem ke svým malým zkušenostem se skládáním, nahráváním a celkově studiovou prací (a zejména nulovým zájmem tento svůj handicap jakkoliv dohnat) ze sestavy BLACK SABBATH brzy propuštěn. Jeho náhradou se za pár měsíců stal zcela neznámý třicátník Tony Martin, který Rayovy party od základu přezpíval. Aniž by si to Tony Iommi tenkrát uvědomil, byl to moment, kdy započala nová kapitola této legendární skupiny. Tony Martin totiž svým hlasem povýšil sound BLACK SABBATH směrem k moderní hard rockové velkoleposti. Jeho hlas se bez známky zaváhání a s naprostou samozřejmostí dokázal nést až k temným nebesům, jež drží nekonečnou stráž nad všemi pozemskými hříšníky. Martinův projev byl přesvědčivý, atraktivní a v druhé půli osmdesátých let také moderní. A přestože zpočátku docházelo k jeho časté kritice z důvodu určité podobnosti s projevem R. J. Dia, čas později ukázal, že Tony Martin byl zcela svébytným vokalistou BLACK SABBATH, jehož dopad na určitou část tvorby této kapely byl naprosto nezanedbatelný.

Velkolepý, tak lze totiž jedním slovem nazvat triumvirát prvních tří alb BLACK SABBATH (počínaje „The Eternal Idol“, přes vrchol „Headless Cross“ a konče „Tyr“) nazpívaných právě Tonym Martinem. Kapela zde totiž konečně získala moderní zvukovou formu, metalově hřmotný zvuk, neskutečný odpich a sílu vpravdě titánskou. Nemalý prostor zde dostaly také Nichollsovy klávesy, protože to byl právě on, kdo spolu s Iommim nejčastěji tvořil.

Nahrávání probíhalo v průběhu roku 1987 v drahých studiích Air na ostrově Montserrat, pod produkční taktovkou kontroverzního Jeffa Glixmana, chlápka, který šel již v časech předchozí desky „Seventh Star“ všem muzikantům doslova po krku. Na jeho počátku (ještě před odchodem Gillena) opustil řady kapely („kvůli osobním problémům“) baskytarista Dave Spitz, který byl ve studiu rychle nahrazen skvělým songwriterem, zkušeným hudebníkem a zachráncem kariér celé řady hardrockových legend, Bobem Daisleym. Ten sice zrovna pomáhal s tvorbou bestselleru Garyho Moora „Wild Frontier“, ale bleskovou nabídku BLACK SABBATH přijal bez odkladů.

Album „The Eternal Idol“ působí v každém ohledu daleko sevřenějším a hotovějším dojmem, než oba předchozí studiové zářezy skupiny. Celou kolekcí, vybavenou neskutečně aristokratickým zvukem, se táhne opar určitého tajemna, díky čemuž jí tisk pasoval do pozice mnohem větší události, než se tehdy od této legendy, unavené nekonečnými personálními rošádami, čekalo. Zahájení obstarává výpravná suita „The Shining“. Jde o zemitou skladbu stojící na výrazném Iommiho riffování, které však v průběhu skvostného refrénu vzlétne k oblakům. Celé to zní jakoby se staří SABBATH opravdu přemístili v čase a plně aklimatizovali na zcela novou dobu, dobu vlády MTV a atraktivních nápěvů v rocku. Martinův hlas zcela odpovídal tehdejší power metalové stylizaci. Druhá „Ancient Warrior“ je neméně zdařilá. Drží jí Daisleyův mytologický příběh, vetknutý do prvotřídního hard´n´heavy. Následuje odvázaná „Hard Life To Live“ s mnoha hravými kytarovými figurami, které obohacují Nichollsovy klávesy. Tahle píseň ve stylu mejdanového metalu tak trochu připomene tehdejší tvorbu WHITESNAKE, se všemi jejími průvodními znaky. Můj favorit má však název „Glory Ride“ a jde o strhující hard rockovou jízdu, která líčí výpravy pilotů kamikadze v průběhu druhé světové války. Celé album pokračuje v podobném stylu až do finále. Přes songy jako „Nightmare“, „Lost Forever“ a intermezzo „Scarlet Pimpernel“ se dostáváme až k majestátní a zároveň velmi ponuré titulní skladbě „Eternal Idol“, kde Tony Martin své debutové působení se ctí zakončí. Velkou měrou se na celkovém výsledku projevila také výpomoc metalového producentského esa Chrise Tsangaridese, který dohlédl na závečné práce.

Z dnešního pohledu je album „The Eternal Idol“ prvním krokem k nové stabilitě uvnitř BLACK SABBATH, kteří se od odchodu Dia v roce 1982 metalovou scénou stále jaksi nemotorně potáceli. V rámci diskografie kapely není nezbytně nutné, ale je prakticky novým začátkem další velké kapitoly, protože znamenitý Tony Martin (s jednou dvouletou pauzou) vydržel v řadách černokněžníků až do ukončení veškerých studiových činností v roce 1996. Po tu celou dobu sice bojoval s kritickými hlasy, označujícími jej za nepříliš výraznou osobnost, avšak nejpozději od následujícího alba „Headless Cross“ (všeobecně považovaného za Martinův vrchol) většina z nich musela uznat, že jde o zpěváka zcela mimořádných kvalit, který nalil do žil zmírající kapely novou krev a pomohl jí tak vstoupit do závěrečné desetiletky dvacátého století ve zcela nové a aktuální podobě.